úterý 2. srpna 2016

Můj příběh – příběh jedné porodní asistentky

Od malička mě přitahovalo zdravotnictví, koneckonců moje mamka byla zdravotní sestřička a jako dítě jsem se běžně dostávala do zákulisí. Jenže mi bylo domlouváno a vysvětlováno, proč všechno na světě ano, jen zdravotnictví NE.

A tak jsem šla na gympl, nevědouc, co jiného ANO, s tím, že si přemýšlení prodloužím o 4roky. Za ty roky jsem si vyslechla tolik demotivujících myšlenek, tolik otřesných názorů, že to celé vedlo jen k jedné jediné věci – ke ztrátě mých snů.
Zkusmo na přecpaný obor psychologie jsem se naprosto nepřipravená nedostala. Záložní plán jsem neměla.

Nahlásila jsem se na úřad práce, docházela na pohovory, kde jsem slyšela pořád to samé – jste absolventka, nemáte žádné pracovní zkušenosti, smůla.

Protože jsem se odstěhovala od rodičů, potřebovala jsem peníze. Nastoupila jsem jako pokladní v hypermarketu. Ještě teď, když si na to vzpomenu mi pípá v hlavě – pip, pip. pip. Setkala jsem se tam s lidmi, kteří měli všechny špatné důvody, proč pracují právě zde – nemají vzdělání, mají to blízko bydlišti, musí, protože mají dluhy. Stejně jako já – potřebovala jsem peníze na nájem, jídlo.

Věděla jsem, že tahle práce není pro mě. Že nechci, aby mi celý život i mimo pracovní dobu pípalo v hlavě.

Koupila jsem si noviny s přehledem vysokých škol s cílem vybrat si svou práci, kterou budu pomáhat lidem, která bude smysluplná a do které budu moct vložit celou svou osobnost, celé své srdce. A světe div se nebo nediv se, bylo to zdravotnictví – obor porodní asistentka.

Fotku školy jsem si zastrčila za rám zrcadla a každý den jsem vstávala s otázkou: Co mohu dnes udělat pro to, abych školu vystudovala a stala se porodní asistentkou?

Pilně jsem se připravovala každý den, na školu jsem se dostala a vystudovala. Studium zpětně vidím jako jedno z nejnáročnějších vůbec. Nešlo jen o teorii, ale o velké množství praxe, celý týden od rána do večera.

Po promoci


Díky praxi jsem poznala fungování několika nemocnic, několika pracovišť. Rozhodování, kam po škole nastoupit, bylo tím snazší. Vítězem se stalo gynekologicko-porodnické oddělení ve svitavské nemocnici. Má srdeční záležitost. Tam jsem se naučila nejvíce.

Ve Svitavách byl tehdy výborný pan primář s týmem lékařů, velkých praktiků. Lékaři léčili, operovali. Porodní asistentky byly plně kompetentní v péči o zdravé ženy i v péči o nemocné – ve spolupráci s lékaři. Nešlo tam o mocenský boj ve smyslu lékař vládne, porodní asistentka slouží. Šlo o spolupráci s jasnými pravidly – kdy volat lékaře, kdy situaci zvládne porodní asistentka sama, kdy je potřeba pracovat v týmu. 

Když jsem tam začínala, lékaři mě zkoušeli z teorie, zkoušeli mě v praxi, mohla jsem se jich ptát. Porodní asistentky mě vzaly pod svá křídla, učily mě to, co se v knihách nenajde. Vyprávěly příběhy, které se jim kdy přihodily. A já se přirozeně učila.

Různorodost v práci na oddělení, kde na jednom pokoji ležely ženy po operacích, na druhém těhotné se zdravotními problémy, na dalších šestinedělky s novorozenci, do toho přicházely rodičky, fungovala pohotovost a ambulance, mi dalo nejvíce zkušeností ve velmi krátkém časovém úseku. Neustálý trénink mozku-bdělosti a pozornosti, vnitřní potřebu celoživotního vzdělávání, vnímání potřeb žen všemi smysly a přístup k pacientovi jako k člověku, ne k diagnóze, to mě naplňovalo.

Pak jsme se přestěhovali a já začala pracovat ve velké nemocnici na novorozeneckém oddělení. Viděla jsem spoustu komplikací, patologií, nemocí. A zapomínalo se na to, že existuje fyziologie, tedy že se narodí zdravé ženě zdravé miminko a nejsou potřeba žádné zásahy zdravotníků, jen podpora matky a jejího dítěte jako celku.

Oddělení dítěte od matky, kdy nejsou po porodu maminka s miminkem pořád spolu, je pro mě stále velmi bolestná. Odnášet miminko bezprostředně po porodu na první ošetření nebo do inkubátoru pro nutnost zahřátí, matka musí kojit po třech hodinách např. v případě novorozenecké žloutenky a jinak nemůže být přítomna, donášet mléko výhradně v určenou hodinu pro předčasně narozené miminko . Extrémně řečeno jen dostat do dítěte jídlo, vyléčit ho, izolovaně se zdravotníky, bez rodičů.

Vyšetření miminka pár minut po porodu - v jiné místnosti než je jeho matka

Nechci shazovat práci zdravotníků. Umí léčit, diagnostikovat, operovat, poskytnout pomoc. Velmi si jejich dovedností vážím.

Jen mám občas pocit, že se léčí i tam, kde se jedná o zdraví. Preventivní léčba. Nesmysl. I já tomu věřila a dělala to taky tak.

Na hranici vyhoření, kdy jsem se ptala několikrát denně „proč“, s pocitem bezmoci, kdy jsem viděla nefunkčnost, překážky a jejich reálná řešení, z místa krásné práce s miminky, která se pro mě stala hororem, jsem přestoupila na jiné oddělení – oddělení gynekologie a těhotných.

Dlouhodobě hospitalizované těhotné ženy s rizikovým těhotenstvím, potraty v počátku i v pokročilém těhotenství, ženy před plánovaným císařským řezem, pohotovostní ambulance, to byla má nová práce.

Bylo to něco úžasného. Pracovalo zde velké množství odborníků.

Jediným problémem, který jsem vnímala, byla nedobrá komunikace, tendence pracovat sólově, nikoliv v týmu.

Dalo mi to velké poznání, že ráda pracuji sama, ráda se spoléhám sama na sebe a ještě raději spolupracuji s lidmi, kteří chtějí spolupracovat a snaží se dojít ke společnému cíli společně.

A protože se všechno děje tak, jak má a tehdy, kdy má… Jela jsem autem z práce a stala jsem se přímým účastníkem dopravní nehody. Moje auto na šrot. Byla jsem v šestém týdnu těhotenství. Do práce jsem se už nevrátila.

V těhotenství jsem prožila všemožné komplikace, žila v neustálém strachu o miminko, samá vyšetřování, belhala jsem se o berlích. Bylo mi jedním slovem mizerně. 

Podle svého zdravotního stavu jsem volila i místo porodu – velká porodnice. Přijela jsem s odteklou vodou a začínajícími kontrakcemi. Na příjmu mi laškovně řekli, že neporodím, ať jede manžel domů. Já jim řekla, že porodím a že manžel domů nepojede. Nechali mě ladem na porodním sále a při ranním předávání směny se mraveniště změnilo v úl s výkřiky: „Tady rodíme!“

A rodila jsem. Během chvilky mi někdo napichoval žílu, natáčel monitor, polohoval mě na křesle a protichůdně radil, co mám dělat. Mé oči se střetly s mou oblíbenou paní doktorkou, která se tam zjevila jak anděl spásy. Hrozně se mi ulevilo. Zavřela jsem oči, pevně chytla manžela, ignorovala množství přítomných lidí a jejich průpovídek a rad a prostě jsem porodila.

Narodila se nám naše Eliška, kterou jsem držela v náručí, střetly jsme se očima, stihly se zamilovat a pak nám ji milá sestřička odnesla k ošetření v doprovodu manžela. Po standardním ošetření jsem Elišku už nedala z ruky. Ani by to nešlo. Je to jednoduše láska na celý život.

S Eliškou v porodnici


O tomto svém porodu mluvím jako o „omylem přirozeném“ díky nevěřícnosti zdravotníků v to, že rodím, nepřítomnosti zdravotníků až do konce a díky bondingu. Díky správným lidem na správném místě ve správnou chvíli. Díky.

Mateřství mě obrovsky změnilo. Priority se přerovnaly, pohled na život se mi změnil. Vzdělávala jsem se ve výchově dětí, v právech rodičů a samozřejmě i v porodnictví, zejména ve světové porodní asistenci. Celý mnou vytvořený dosavadní obraz světa se obrátil vzhůru nohama.

Po čase jsem podruhé otěhotněla. Od začátku jsem k těhotenství přistupovala v klidu a vědomě. S respektující gynekoložkou jsme komunikovaly otevřeně, docházely jsme ke kompromisům v péči. V nadšení jsem v ten samý přístup doufala i s dětskou lékařkou, začala jsem zvažovat ambulantní porod. S ní to ale nešlo.

Obrovská škola měla přijít až po porodu.

S končícím těhotenstvím jsme s manželem zvažovali místo porodu. Byla jsem zdravá, miminko taky. Měli jsme ani ne tříletou dceru a žádné hlídání. Našli jsme porodnici, kde by bylo možno přijet i s dcerkou, ale měla by vstup zakázán na porodní sál a musel by s ní být manžel. Tím pádem bych byla na sále sama a to jsem nechtěla.

Od školy jsem byla v kontaktu s kamarádkou, která by byla ochotná mě do porodnice doprovodit. V tu chvíli se rozvířily mé skryté myšlenky na porod doma.

Porodní asistentky k domácím porodům nesmí. Ne, že by nebyly kompetentní nebo to neuměly, ale krajské úřady s požehnáním ministerstva zdravotnictví zkrátka vydávají rozhodnutí s omezením – „vyjma vedení porodů“. Je to asi jako kdyby prodavačka nesměla prodávat, právnička nesměla k soudu apod.

S kamarádkou jsme si dělaly legrácky, že prostě musím začít rodit, když bude u nás na návštěvě a bude mi muset poskytnout první pomoc.

Dlouho jsme nic řešit nemusely. Ona odjela na dvě dovolené, mezitím chodila do práce a já se jala s otevřením na 5cm 19dní přenášet.

V den porodu jsem vyplela záhon s růžemi a poprvé v těhotenství se cítila unavená. Po krátkém spánku mi odtekla plodová voda, ihned nastoupily kontrakce. V tu chvíli jsem věděla, že do porodnice nedojedu, ani kdybych chtěla. Porodím doma.

Manželovi jsem pošeptala, že už to brzy bude a že potřebuju jeho pomoc. V okamžiku, kdy na mě sáhl, jsem si to rozmyslela. Zvládnu to sama.

Těsně před porodem dorazila kamarádka, která nikdy nerodila a porod doma nikdy neviděla. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem oporou spíš já jí než ona mně. Dlouho jsem ležela na boku se zdviženou nohou. Cítila jsem, že miminko bude velké a potřebuje svůj čas. Najednou jsem se zvedla, dřepla si a miminko vyklouzlo do našich rukou – mých a kamarádčiných.

Po prvním zabrečení Radimka se rozletěly dveře a přiběhl manžel s dcerkou, kteří za dveřmi poslouchali, co se děje.

(To jsem se dozvěděla až s časovým odstupem. Kdybych to věděla dopředu, určitě bych se kontrolovala v žádoucích zvířecích hlasových projevech.)

Přitulili jsme se celá rodinka k sobě a užívali si ty slastně opojné okamžiky. Je to jedna z mých nejsilnějších životních vzpomínek.

Radimek po porodu doma


Následující dny jsme tvrdě narazili na strach, neznalost, byrokracii. Shrnuto: dětská lékařka mě nechtěla pustit s novorozeným Radimem z čekárny – volala jsem policii, následně podávala žalobu. A závěr: NIC se nestalo. Odměnou byla návštěva sociálky.

Nebylo divu, že jsem vyčerpaná 5dní po porodu ztratila velké množství krve a skončila na transfuzích na gynekologii. Naštěstí bylo možné vykomunikovat trvalou přítomnost manžela a novorozeného synka, kteří původně měli být ode mě separováni – manžel doma a syn na dětském oddělení mezi nemocnými a různě starými dětmi. Za tuto možnost jsem neskonale vděčná.

Tento svůj příběh jsem vyprávěla na mezinárodní konferenci v Praze Porod doma – co o něm víme? Ze záznamu je možné zhlédnout ho přímo zde:



V tuto chvíli jsem definitivně ztratila důvěru v systém. Uvědomila jsem si, že i já jsem dělala spoustu chyb, zbytečné nástřihy, odnášení miminek po porodu, podřízení nastavení zvyklostí oddělení – z nevědomosti a s naprostým přesvědčením, že je to pro druhé to nejlepší. Ale poučila jsem se, vzdělávala jsem se, jaké jsou jiné způsoby a učím se stále.

Přišlo mi nespravedlivé, že jsem si nemohla užít šestinedělí stejně klidně jako těhotenství. Já i miminko jsme byli naprosto zdraví a šťastní.

Vyčerpával mě strach druhých, byrokracie a neznalost. Připadala jsem si bezmocná. Ignorace pracovně-právního nastavení, neznalost základních lidských práv, práv žen, rodičů a dětí a ještě na mě neoprávněně poštvat úřady, zvát na nadbytečná vyšetření a tvrdit, že je to všechno úplně normální v naší svobodné zemi.

Necítím vztek, ale smutek. Smutek z toho, jak jednoduché by bylo postavit se k situaci jinak pro užitek a spokojenost všech zúčastněných. Všichni přeci chceme to nejlepší pro naše děti. A návodů „jak“ je přinejmenším plný internet, nehledě na zahraniční odbornou literaturu.

Obě těhotenství a porody měly samozřejmě vliv na povahy dětí. Eliška je více uzavřená, pere se v ní intuice s rozumem, trvá jí než se rozhodne, je velmi přemýšlivá, vynalézavá a cílevědomá, ráda vede ostatní. Radim je nebojsa, jedná přímo bez rozmýšlení, bere věci tak, jak jsou, je zvýšeně citlivý a automaticky pomáhá ostatním. Obě děti mi jsou velkou inspirací a neustále se od nich, s nimi a jejich rozdílných povah učím.

To jsme my


Na začátku roku 2015 jsem se rozhodla stát se soukromou porodní asistentkou. Rok poté se tak stalo - v úřední řeči jsem porodní asistentkou poskytující ošetřovatelskou péči ve vlastním sociálním prostředí klienta – vyjma vedení porodů.

Provázím ženy těhotenstvím až k porodu, doprovázím je k porodu a navštěvuji je i poté. Probíráme vše, co aktuálně potřebují vědět nebo řešit. Pečuji o ženy, miminka i její rodinu. Jsem nezávislá porodní asistentka s vlastním názorem.

Zajímá mě celý člověk a jeho bio-psycho-sociální pohoda. Biologická pohoda znamená fyzické tělo, zdraví/nemoc, psychická pohoda čili duševní rovnováha  a sociální (vztahy, bydlení, finance).

Jsem velmi vděčná za všechno, co se mi v životě stalo i děje. Díky tomu jsem, kdo jsem. Ve chvílích, kdy bych se vším nejradši sekla, si říkám „výzva přijata“ a vykouzlím si tak na tváři úsměv. Jsem motivovaná jít dál. Vážím si všeho a všech, které mám. Příběhy mnoha lidí, se kterými se setkávám, se mi zapisují hluboko do srdce. Věřím, že vše, co se děje, má svůj smysl. Moje cesta je cílem, cestou pomáhat ostatním na té jejich cestě. Nikdy nekončící.